pondělí 22. února 2010
E-rotic - vzpomínka
Dnešní ráno bylo trochu v duchu nostalgie. Už ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si na skupinu E-rotic, která toho času šokovala svými videoklipy a skladbami, jenž byly (jak název napovídá) eroticky laděné.
Několik asi nejznámějších hitů si můžete připomenout na přehrávači vpravo nebo se mrknout na video níže.
Na dnešní dobu mne trochu překvapilo, že některé videoklipy nejsou určeny nezletilým. Nemyslím si, že by obsah byl nějak zvlášť závadný a pobuřující. Navíc pokud jakýkoliv multimediální obsah nese tuto značku nebo upozornění, akorát více láká právě ty, kteří by klikat neměli.
Já zde toto upozornění dávat nebudu hned z několika důvodů:
1. Stejně to tady nikdo nečte a nechodí sem.
2. Akorát by to více lákalo.
3. Obsah není tak závadný.
4. Když si to nepustí zde, najdou si to jinde.
5. ...
středa 17. února 2010
Snad mám konečně vybráno
Pokud jste mne poslední dobou potkávali nebo alespoň četli mé příspěvky a články, jistě vám neuniklo, že plánuji nákup mobilního telefonu s operačním systémem Google Android. Jen ještě pořádně nevím, který to bude.
Po několika článcích a informacích, které jsem si přečetl ohledně NEXUS ONE, mne tento mobil dá se říci docela zklamal. Nehledě na to, že u nás není (možná zatím) k dispozici. Každý mobil má něco pro i proti a u modelu XPERIA X10 jsem také začal nějaké funkce postrádat.
Dá se vskutku říci, že androidí mobily jsou stejné a liší se jen provedením a hardwarovou výbavou. To je z velké části pravda, a proto se také již od začátku poohlížím tímto směrem. Vyberu si model, který mne zajímá, pak přijde nějaká informace o plánované novince, která má to a tamto, a já to hned požaduji na svém, vybraném telefonu. Abych uvedl příklad, je to třeba otázka displeje, kde bych na svém budoucím mobilu rád "jezdil" prstem po displeji AMOLED oproti LCD (není to ovšem otázka ovládání :), ale důvodů je více) nebo možnost ovládat mobil více prsty, tzv. multi-touch. Další položkou, která je v mobilech od různých značek velmi odlišná, je pořizovaní snímků, tedy objektiv. U HTC bývají snímky průměrné, kdežto v případě X10 patří fotografie k těm lepším. Samozřejmě hledisek, dle kterých si vybírám je moc a moc a nemá cenu zde všechny vypisovat, jelikož mobil, který by měl to co bych si přál zkrátka neexistuje (ale tak je to u všeho a kdo někdy podrobně vybíral elektroniku, ví o čem mluvím).
Nechtěl jsem zde vlastně psát o vybírání, ale o konkrétním mobilu, který mi zatím připadá jako nejlepší volba. Zatím je to novinka, která byla jen představena. Budu tedy očekávat testy, zkušenosti, recenze atd. A o čem je řeč? O novém HTC Desire, který vlastně má to co požaduji. Doufám, že název tohoto modelu bude dobře representovat, mobil dostojí svému jménu a stane se do budoucna i pro mne Touhou.
Po několika článcích a informacích, které jsem si přečetl ohledně NEXUS ONE, mne tento mobil dá se říci docela zklamal. Nehledě na to, že u nás není (možná zatím) k dispozici. Každý mobil má něco pro i proti a u modelu XPERIA X10 jsem také začal nějaké funkce postrádat.
Dá se vskutku říci, že androidí mobily jsou stejné a liší se jen provedením a hardwarovou výbavou. To je z velké části pravda, a proto se také již od začátku poohlížím tímto směrem. Vyberu si model, který mne zajímá, pak přijde nějaká informace o plánované novince, která má to a tamto, a já to hned požaduji na svém, vybraném telefonu. Abych uvedl příklad, je to třeba otázka displeje, kde bych na svém budoucím mobilu rád "jezdil" prstem po displeji AMOLED oproti LCD (není to ovšem otázka ovládání :), ale důvodů je více) nebo možnost ovládat mobil více prsty, tzv. multi-touch. Další položkou, která je v mobilech od různých značek velmi odlišná, je pořizovaní snímků, tedy objektiv. U HTC bývají snímky průměrné, kdežto v případě X10 patří fotografie k těm lepším. Samozřejmě hledisek, dle kterých si vybírám je moc a moc a nemá cenu zde všechny vypisovat, jelikož mobil, který by měl to co bych si přál zkrátka neexistuje (ale tak je to u všeho a kdo někdy podrobně vybíral elektroniku, ví o čem mluvím).
Nechtěl jsem zde vlastně psát o vybírání, ale o konkrétním mobilu, který mi zatím připadá jako nejlepší volba. Zatím je to novinka, která byla jen představena. Budu tedy očekávat testy, zkušenosti, recenze atd. A o čem je řeč? O novém HTC Desire, který vlastně má to co požaduji. Doufám, že název tohoto modelu bude dobře representovat, mobil dostojí svému jménu a stane se do budoucna i pro mne Touhou.
HTC Desire je vlastně "dovybavený" a "vylepšený" NEXUS ONE (alespoň se to o něm tvrdí) a měl by konkurovat nejen výbavou ale i cenou. Bojím se jen jaké budou fotografie pořízené tímto mobilem, jelikož u HTC jsme měli možnost vidět už ledacos.
Můj zrak se tedy orientuje zatím jen na HTC Desire a druhým okem pokukuji po dalších novinkách. Hned je to lepší pocit, když už mám (doufejme) vybráno a mohu očekávat jen cenu a nástup na náš trh. Snad mne tento mobil nezklame.
pátek 12. února 2010
Den Blbec
Včera se mi snad vůbec nic nedařilo a jako by mi někdo stále házel klacky pod nohy. Jak se říká, byl opravdu den Blbec.
Ráno jsem vstal v domnění, že nebudu nic konkrétního řešit (což se s postupem času jevilo jako nejlepší rozhodnutí dne). Asi v 7:30 jsem rovnou z postele usedl k notebooku (jak je mým zvykem) a kolotoč neštěstí začal. Nešel internet. Zkoušel jsem snad vše, ale už zjištění, že večer bylo vše v pořádku a na noc jsem NB jen uspal, mě přesvědčovalo v tom, že problém není na mé straně. "Dobře, stejně musím do 9:00 opustit pokoj a předat klíče.", řekl jsem si, v klidu se nasnídal a pochvaloval si, že jsem ještě večer prošel volné učebny kde bych mohl strávit čas před odjezdem.
Vydal jsem se tedy na "dopravku" do vytipovaných místností, kde mi ovšem elektronický zámek nechtěl přijmout mou kartu. "Odchytl" jsem si tedy vrátnou a přesvědčoval ji o mé touze dostat se na PC a "pracovat". Mrzelo ji (alespoň se tak tvářila), že mi nemůže vyhovět, jelikož právě dnes má chodit nějaká komise a bude zamykat učebny, tudíž tam nesmí nikoho pouštět. "No dobrá, tak kam asi na 3 hodiny?" Kamarád (Radek) mi dal dobrou informaci - Knihovna. No to mne tedy vůbec nenapadlo. Zamířil jsem tam.
Jak už to v knihovně chodí nechal jsem bundu, mikinu a batoh zamčený ve skříňce a vydal se s NB v košíku k turniketům. Problém. Opět mne má studentská karta nechtěla pustit dál. "Jo, jasně, já vim, nejsem blbej, to se stává.", utěšoval jsem se a vydal se k druhému turniketu pro opuštění knihovny (někdy to špatně zareaguje a musíte jakoby opustit prostor knihovny, aby vás to pustilo následně dál... - no jo, je to tak). Jenže nic, tak jsem se vrátil opět ke vstupu a mával tam zběsile kartičkou, kterou jsem zkoušel různě natáčet (zkušenost z menzy) jenom proto, abych zjistil, že to prostě nepude. Zavítal jsem tedy ke třem slečnám na recepci. Nechápaly můj problém a divily se spolu se mnou, že v knihovně jsem už několikrát byl, jen dnes mne to tam nechce pustit. Tak mi zřídili nový účet, poznamenali si adresu, daly mi potvrdit nové prohlášení a aktivovaly kartu.
Sem tam. Našel jsem si klidné místo se zásuvkou (elektrickou :)) a po startu NB se pokoušel připojit na bezdrátovou síť eduroam. Marně. "To snad neni pravda! Co se to děje?!" Hledal jsem problém, který se mi nedařilo vyřešit. "Zkusim záložní, neviditelnou síť upastud.", což bylo dobré a hlavně fungující řešení. Před odchodem do menzy jsem ještě Radkovi z legrace psal jestli bych u něj na zemi nemohl přespat, kdyby mi nejel autobus.
Čekal jsem problém s kartou i v menze, ale jako dobrý... nemůžu mit přece pořád smůlu, že jo. V klidu jsem doobědval, dopil, oblékl se a při odchodu s sebou strhl stůl. Naštěstí tam nikdo neseděl.
Pro jistotu jsem se na cestu na autobusové nádraží vydal o několik minut dříve. Tak nějak bezmyšlenkovitě jsem se přibližoval do svého cíle, když proti mne znenadála jela postarší paní na skládačce, jezdila ze strany na stranu a s vytřeštěnýma očima okolo mne udělala elegantní osmičku - až pak mi došlo, že hledala cestičku mezi mnou a hluboko zapuštěným kanálem na chodníku. S kapkou studu jsem obdivoval její jízdní vlastnosti a hlavně dovednosti. Po cestě jsem se zdárně vyhýbal několika psím exkrementům (alespoň doufám, že zdárně) a volným krokem přišel na stanoviště č.1 o 15 minut dříve. Linka Zlatovánek: Polička - Ústí nad Labem má většinou pár minut zpoždění, klidně 15. "Dobře, někdy přijede i o půl hodiny později (i třeba v létě a dnes navíc žádná kalamita nebyla)." "Ještě nikdy neměl takové zpoždění a nestalo se, že by nepřijel." Už jsem tam čekal sám, nohy mi v letní obuvi mrzly a přestávala se mi hýbat spodní čelist. Po hodině čekání jsem v dálce uviděl luxusní autobus - přihrával jsem to zamrzlým očím. "To neni von, takovym tuhle linku nejezděj.", ale nebyla to pravda. Jako z pohádky u mne (jediného na nástupišti) zastavil vysoký luxusní autobus, rozevřeli se dveře, já vstoupil a měl chuť říct, "Do Zababova." (pohádky o mašinkách). Zdržení autobusu jsem odhadoval na havárku někde na cestě, kvůli které byly to velké opoždění, ale řidič mi řekl, že jeho kolegovi se napoprvé nepodařilo vyjet, tak vyslali jeho :). Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá (písnička od Buty), akorát v Boleslavi jsme narazili na převrácenou dodávku.
Zas tak nic zvláštního tento den vlastně nepřinesl, ale já byl rád, že jsem konečně doma a obával se jestli mám dnešní nepříjemnosti už za sebou.
Ráno jsem vstal v domnění, že nebudu nic konkrétního řešit (což se s postupem času jevilo jako nejlepší rozhodnutí dne). Asi v 7:30 jsem rovnou z postele usedl k notebooku (jak je mým zvykem) a kolotoč neštěstí začal. Nešel internet. Zkoušel jsem snad vše, ale už zjištění, že večer bylo vše v pořádku a na noc jsem NB jen uspal, mě přesvědčovalo v tom, že problém není na mé straně. "Dobře, stejně musím do 9:00 opustit pokoj a předat klíče.", řekl jsem si, v klidu se nasnídal a pochvaloval si, že jsem ještě večer prošel volné učebny kde bych mohl strávit čas před odjezdem.
Vydal jsem se tedy na "dopravku" do vytipovaných místností, kde mi ovšem elektronický zámek nechtěl přijmout mou kartu. "Odchytl" jsem si tedy vrátnou a přesvědčoval ji o mé touze dostat se na PC a "pracovat". Mrzelo ji (alespoň se tak tvářila), že mi nemůže vyhovět, jelikož právě dnes má chodit nějaká komise a bude zamykat učebny, tudíž tam nesmí nikoho pouštět. "No dobrá, tak kam asi na 3 hodiny?" Kamarád (Radek) mi dal dobrou informaci - Knihovna. No to mne tedy vůbec nenapadlo. Zamířil jsem tam.
Jak už to v knihovně chodí nechal jsem bundu, mikinu a batoh zamčený ve skříňce a vydal se s NB v košíku k turniketům. Problém. Opět mne má studentská karta nechtěla pustit dál. "Jo, jasně, já vim, nejsem blbej, to se stává.", utěšoval jsem se a vydal se k druhému turniketu pro opuštění knihovny (někdy to špatně zareaguje a musíte jakoby opustit prostor knihovny, aby vás to pustilo následně dál... - no jo, je to tak). Jenže nic, tak jsem se vrátil opět ke vstupu a mával tam zběsile kartičkou, kterou jsem zkoušel různě natáčet (zkušenost z menzy) jenom proto, abych zjistil, že to prostě nepude. Zavítal jsem tedy ke třem slečnám na recepci. Nechápaly můj problém a divily se spolu se mnou, že v knihovně jsem už několikrát byl, jen dnes mne to tam nechce pustit. Tak mi zřídili nový účet, poznamenali si adresu, daly mi potvrdit nové prohlášení a aktivovaly kartu.
Sem tam. Našel jsem si klidné místo se zásuvkou (elektrickou :)) a po startu NB se pokoušel připojit na bezdrátovou síť eduroam. Marně. "To snad neni pravda! Co se to děje?!" Hledal jsem problém, který se mi nedařilo vyřešit. "Zkusim záložní, neviditelnou síť upastud.", což bylo dobré a hlavně fungující řešení. Před odchodem do menzy jsem ještě Radkovi z legrace psal jestli bych u něj na zemi nemohl přespat, kdyby mi nejel autobus.
Čekal jsem problém s kartou i v menze, ale jako dobrý... nemůžu mit přece pořád smůlu, že jo. V klidu jsem doobědval, dopil, oblékl se a při odchodu s sebou strhl stůl. Naštěstí tam nikdo neseděl.
Pro jistotu jsem se na cestu na autobusové nádraží vydal o několik minut dříve. Tak nějak bezmyšlenkovitě jsem se přibližoval do svého cíle, když proti mne znenadála jela postarší paní na skládačce, jezdila ze strany na stranu a s vytřeštěnýma očima okolo mne udělala elegantní osmičku - až pak mi došlo, že hledala cestičku mezi mnou a hluboko zapuštěným kanálem na chodníku. S kapkou studu jsem obdivoval její jízdní vlastnosti a hlavně dovednosti. Po cestě jsem se zdárně vyhýbal několika psím exkrementům (alespoň doufám, že zdárně) a volným krokem přišel na stanoviště č.1 o 15 minut dříve. Linka Zlatovánek: Polička - Ústí nad Labem má většinou pár minut zpoždění, klidně 15. "Dobře, někdy přijede i o půl hodiny později (i třeba v létě a dnes navíc žádná kalamita nebyla)." "Ještě nikdy neměl takové zpoždění a nestalo se, že by nepřijel." Už jsem tam čekal sám, nohy mi v letní obuvi mrzly a přestávala se mi hýbat spodní čelist. Po hodině čekání jsem v dálce uviděl luxusní autobus - přihrával jsem to zamrzlým očím. "To neni von, takovym tuhle linku nejezděj.", ale nebyla to pravda. Jako z pohádky u mne (jediného na nástupišti) zastavil vysoký luxusní autobus, rozevřeli se dveře, já vstoupil a měl chuť říct, "Do Zababova." (pohádky o mašinkách). Zdržení autobusu jsem odhadoval na havárku někde na cestě, kvůli které byly to velké opoždění, ale řidič mi řekl, že jeho kolegovi se napoprvé nepodařilo vyjet, tak vyslali jeho :). Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá (písnička od Buty), akorát v Boleslavi jsme narazili na převrácenou dodávku.
Zas tak nic zvláštního tento den vlastně nepřinesl, ale já byl rád, že jsem konečně doma a obával se jestli mám dnešní nepříjemnosti už za sebou.
pondělí 1. února 2010
Rubble Trouble - demoliční hra
Čas od času si na uklidnění nebo jen tak pro zábavu zahraji nějakou online "gamesku". Velký výběr "flashových" her nabízí například má oblíbená stránka Miniclip, kde mezi mé favority patří hry od Nitrome. Doporučuji navštívit tyto dvě stránky a určitě si vyberete i vy.
Mne naposledy zaujala hra právě od Nitrome - Rubble Trouble, kdy vaším úkolem je zdemolovat budovu za pomoci různých nástrojů, bez poškození ostatních vedlejších křehkých budov jako jsou například skleník nebo muniční sklad či dokonce auto šéfa demolice. V některých "levelech" musíte dokonce zachraňovat své kolegy, kteří uvízli někde v/na budově, a to vše jen za pomoci demoličních nástrojů. Každé kolo je svým způsobem zajímavé a nabízí různé možnosti demolice.Počet "levelů" s rostoucí obtížností je přesně 30. Povedlo se mi zdolat všechny, ale některé mi dali opravdu trochu zabrat. Také si odstřelte pár budov!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)